Tento maturitní rozbor díla shrnuje klíčové body k ústní zkoušce z českého jazyka: téma, motivy, kompozici, postavy, jazykové prostředky, autora i literární kontext.
Téma | Motivy | Postavy | Obsah | Jazykové prostředky | FAQ k maturitě
Obrovská, nenápadná a vytrvalá síla jedince, který je schopný svou vlastní skromnou a mravenčí lopotou obnovit, stvořit z absolutní nicoty přírodu k radosti mnoha lidí (aniž by to pro slávu a díky vůbec žádal od úřadů). Triumf pozitivního pokorného budování (tvorby u přírody) v kontrastu se strašným, brutálním, cynickým lidským (celosvětovým a státním) dějinným zabíjením po nesmyslných světových vojnách z blbosti velitelů
Sázení žaludů a obnova (znovuzrození mrtvých uschlých hor pod zalesněný obří pás stromů z potu pastýře) do ohromující nové zahrady v horách, skromnost a mlčení (obrovská nesobeckost o zisk pro společnost), kontrast k první i druhé světové, šílené ničící válce vojáků u Verdunských mlýnů nahoře u dějin Evropy (ve které svět zaniká z nenávisti), harmonie s přírodou, ovečky a stárnutí a moudrost
Francie – drsná hornatá opuštěná provensálská planina z podhůří Alp, která byla úplně suchá po léta a umírající (posléze opět díky potu plná barev s lesem)
První polovina 20. století (začíná r. 1913 a končí v poválečném r. 1947 po 2 sv. v., čítá zhruba cca tři a půl desítek let na pozadí válek)
Drobounká, krátká a naprosto geniálně, úzce ohraničená komorní próza-novela, nebo spíše filozofická legenda/povídka. Z psaní (od vypravěče v ich-formě z cesty při túrách po deseti let plynoucích na úžas do děje po horách) dýchá smířený poklid a oslava práce
Epika
Povídka (alegorická a lyrická novela, mytologická poezie v próze)
Ich-forma z obrovského hlubokého respektu v roli kronikářského zachycovatele po desetiletí. Vypráví jako mýtus
Chronologická a nádherná zpráva plná klidné filozofické síly z vyprávění, absence zbytečných řečí
V předvečer vypuknutí ohromné krvavé a šílené zničené první velké světové nesmyslné vřavy v roce 1913 se dvacetiletý opuštěný mladík v úmorných horoucích a na slunci bloudících opuštěných divokých francouzských podhůřích (na suchem zničené umírající pouštní a od lidí odcházející mrazivé hornaté provensálské plání, u níž byly zbytky suchých domů s rozpadající a vzteklou hrstkou uhlířů upadající do šílenství z nudy na bláto a hnus z vysušení) naprosto trýznivě vyčerpá ze rtu horkem na smrt za 3 dny v pochodu z žízně. Potká ale pastýře střežícího asi třicet krásných chovaných oveček za ohradou – Elzéarda Bouffiera s úžasným tichým psem; pětapadesátiletého statného vdovce. Stařec mu v kamenném tichém srubu na střeše beze slova vlídně nabídne obrovskou zachraňující sklenici poctivé vytahané chladné vody a teplou voňavou domácí polévku od hrnce; večeři v klidu pro noc k noclehu. Mladík je neuvěřitelně fascinován, u noční a uklizené klidné světnice zjistí že samotářský obří pan Elzéard mlčky třídí denně celou noc stovky prastarých, hladkých nasbíraných, nádherných čistých zdravých a největších žaludů, a když jde s klidem ráno jako mravenec do pouště k ovečkám do kopců, železnou malou zašpičatělou kovanou pastýřskou těžkou a úzkou holí je všechny za pochodu ze stesku a mravnosti denně sází po desítkách metrů a pečlivě do vyprahlé děsivé hlíny zemi za kropení zatlačí. Tímto tak zasadil už 100 tisíc na samotě od vší ztráty pro les. Pastýř říká „tento ohromný kout v horách umírá na to, že nemá stromy“, tak si řekl o nápravu.
Následně po túrách přichází ošklivá, drtivá, ničící a depresivní světová válka (o 1. světové od r 1914) v bitvě o krve a na 5 hrozných dlouhých depresivních roků mladého muže vtáhne vojensky k jatkám v zákopech pechoty (u ohlušení děl a granátů a cynismu ze šílenců z Evropy), kterou sotva chudák vypravěč ve zdraví s hlubokou duševní zlomeninou u psychiky s radostí u přežití od dechu přežije (v rozbitém pohledu po hromadě mas a zničení v roce 1919).
Vypravěč chce ze strašného poválečného deprese a smrti ve znovuzrození vydechnout a pro radost u srdce pro zdraví jede vlakem okamžitě zpět za obrovské prázdné planiny a doufá u návštěvy, zdali pastýř kvůli granátům mrtvý někde v boji na stará kolena nepadl, či jestli bláznovství ve stáří nevyprchalo do ztracena za tak drsné pětileté časy špatného zabíjení a blábolení a lidi pro nesmysl o stromu. V naprostém šoku z cesty ho za hřebenem najde. Stařec za hrůzy války ani trochu nekoukal dole na prach politiky, nezměnil za 5 let (plně se stáhl nad věci u včelstev) své jediné konání jako božský mravenec pokoje do zasetí, dokonce i ve velkých válkách sázel statisíce nádherných a roztomilých obřích břízek v celých obrovitých pásmech do suché hlíny u obzoru z žaludů až nad obzory s desetiletou velikostí lesíku k nebi s vůní do mládí a s deštěm nad obzorem tvořícím klid, s obrovským úchvatným a ohromně krásným smířením stromu.
Za další roky až po 2 sv v 1945 u další vojenské vřavě, celých přes ujetých a záchranných 35 letech stárnutí u starce, z obrovské planiny, jež byla jen blátivý mrazivý odporný hřbitov u větru ze vteřin, stvoří ohromnou božskou zalesněnou, zpívající panenskou pralesní horskou a obří nádhernou rajskou a tichou 10 kilometrovou oázu lesní země. Dokonce i státní úřady nebo chudí blouznící venkované (které z vděku po suchu začaly potoky na kraji hor ze stromových kořenů krásně bzučet a dávat vesnicím v oživení radost u smíchu 10 000 rodin a mladých radostných statkářů co přijeli bydlet za krásy s mlékem do chatek od stromu na jaro zpátky s vůní po lipách) si v hluboké lži z pověrčivosti a ze slepoty namluví s naivní úctou chladnou lež u správy z přírody, „že to samovolná síla ze samo-vzniku z lesů z prachu udělala z náhodné zázraku“, a nikomu, ani hnusným těžným dřevařům od vojska (které poslal zachránit občas na oko za hlídku) se nesmíří o ohromný neuvěřitelný malý příběh, že tento ohromující nekonečný úchvatný krásný Boží les o radosti odpočinku v míru, dokázal na vlastní malé osamocené stářím zmožené tiché ruky a v prosté košili jeden ubohý osamělý stařík u poklidu (ve velikosti u srdce a u obří síly v moudrost u pokory). Na závěr v 89 letech klidně stařeček umírá bez pomníku na lůžku pro nesmrtelnost ve věku 1947 absolutně odveden v dobrém pro vesnici ve spokojenosti v sanatoriu na chůzi k andělům v klidu za nebe.
Jean Giono (1895–1970). Úžasný pacifista a prozaik z Francie u 20 století (později nominovaný z úcty z práce i v boji k záchraně i z vězení za 2. světové odmítnutím bojovat). Získal si lásku po světě ekologů.
Kratičká filozofická knížečka u moderny vydaná u nás s překladem z r. 1953 (zpočátku autor poskytl z ryzí pokory odkaz z autorských práv k povídce absolutně volně k tisku na šíření zdarma). Oslavuje v sobě silně, jak po válkách ekologii (boj s vysušením do nápravy planety i od jediného malého tichého kluka), tak hlavně hlubokou neuvěřitelně tichou oslavu skrytého nenápadného dobra u 20 století, ze které v době politických hesel dělá obrovský malý poklad literatury (často také milovaný po skvělém Oscary oceněném krásném krátkém filmovém 30 minutovém animovaném překreslení kreslíře z kanady F. Backa z r 1987).
Začni čtyřmi body: téma, motivy, kompozice a hlavní postavy. U zkoušky pak přidej jazykové prostředky, autora a literární kontext.
Uveď období, směr a stručně vysvětli, jak se do textu promítá doba vzniku. Následně připoj 1 až 2 další autorova díla pro širší souvislost.
Po tomhle rozboru si projdi i sloh, literární přehled a minimálně 2 další díla ze stejného období, aby ses naučil porovnávat texty.