Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota - rozbor díla

Tento maturitní rozbor díla shrnuje klíčové body k ústní zkoušce z českého jazyka: téma, motivy, kompozici, postavy, jazykové prostředky, autora i literární kontext.

Rychlá navigace:

Téma:

Střet mezi humanismem, vzdělaností a láskou ke knihám na jedné straně a bezduchou, mechanizovanou mocí ničící kulturu na straně druhé; zamyšlení nad smyslem existence, samotou a smrtí

Motivy:

Kniha jako posvátný předmět, alkohol (pivo) jako útěcha, samota uprostřed hluku, ztracená láska (cikánka Mančinka), smrt a sebezničení, mechanizace ničící kulturu, paradox (hlučná samota), obrazy Ježíše a Lao-c' na balících papíru

Prostor děje:

Praha, sklep se starým papírem a ručním lisem, kam Haňťa denně sestupuje; ve vzpomínkách též okraj Prahy a doba 2. světové války

Čas děje:

Československo v období komunismu (přelom 60. a 70. let 20. století), s retrospektivními vzpomínkami sahajícími až do 2. světové války

Kompozice:

Krátká novela o osmi kapitolách; nepřerušovaný, asociativní vnitřní monolog vypravěče Haňti, v němž se přítomnost prolíná se vzpomínkami. Kruhová kompozice – dílo se na konci vrací k obrazům a motivům z počátku

Literární druh:

Epika (lyrizovaná subjektivní próza)

Literární žánr:

Novela (subjektivní próza)

Postavy:

Haňťa – vypravěč a hlavní postava; třicet pět let pracuje jako lisovač starého papíru ve sklepní lisovně; samouk a sečtělý filozof, samotářský, závislý na pivu, něžný ke knihám, které zachraňuje před zničením, zoufalý z nastupující doby, jež knihy ani jeho samotného už nepotřebuje.
Cikánka Mančinka (a Ilonka) – Haňťovy ztracené lásky z mládí; symbol přirozené, nevinné lidskosti zničené válkou a perzekucí; jejich osud je jedním z hlavních zdrojů Haňťova celoživotního zármutku.
Mladí brigádníci ze socialistické brigády – obsluha nové, automatizované lisovny v Bubnech; disciplinovaní, výkonní, ale ke knihám lhostejní mladí lidé, kteří symbolizují odlidštěnou a kulturně vyprázdněnou novou dobu.
Dvě myší armády v kanalizaci – opakující se symbolický motiv boje mezi dvěma tábory, který v Haňťově mysli zrcadlí lidské dějiny násilí a válek.

Vypravěč:

Ich-forma – Haňťa vypráví svůj příběh v první osobě, formou mluveného, asociativního proudu vědomí

Vyprávěcí způsoby:

Vyprávěcí (ich-forma, tzv. pábení – nepřerušovaný proud řeči), úvahový (filozofické reflexe nad smyslem kultury a existence), popisný (smyslové líčení sklepa, knih, deště padajícího papíru)

Typy promluv:

Vnitřní monolog – celé dílo je jediným, nepřerušovaným tokem Haňťovy řeči a myšlenek
Pásmo vypravěče – Haňťa současně vypráví příběh i filozofuje nad jeho smyslem
Citáty a odkazy – Haňťa cituje a parafrázuje myšlenky filozofů (Lao-c', Kant, Hegel, Ježíš Kristus), které v jeho vyprávění splývají s jeho vlastním hlasem

Obsah:

Haňťa vypráví o svém životě lisovače starého papíru, který už třicet pět let tráví ve sklepě pod Prahou obsluhou hydraulického lisu. Do balíků starého papíru a knih, které den co den zpracovává, ukládá vybrané svazky, jež před zničením zachrání, přečte a odnese domů, kde se mu knihami už dávno zaplnil celý byt. Ačkoliv nemá formální vzdělání, díky letům stráveným mezi vyřazenými knihami se stal sečtělým samoukem, který ve svém mluveném, nepřetržitém proudu úvah cituje a prolíná myšlenky Lao-c’, Kanta, Hegela i Ježíše Krista. Na vrchol každého balíku pokládá obrázek Ježíše nebo Lao-c’ jako symbolické gesto úcty k tomu, co ničí i zachraňuje zároveň.

Jeho vyprávění je prostoupeno vzpomínkami na dvě ztracené lásky, cikánky Mančinku a Ilonku, jejichž osud je nerozlučně spjat s hrůzami druhé světové války. Tyto vzpomínky se u Haňti mísí s úvahami o nekonečnu, o spojení nebe a země a o smyslu vlastní existence, kterou tráví v hlučné samotě mezi troskami cizích knihoven.

Haňťův svět je ohrožen nástupem nové doby. Navštíví obrovskou automatizovanou lisovnu v Bubnech, kde mladí, disciplinovaní členové socialistické pracovní brigády zpracovávají papír rychle a efektivně, aniž by je jakkoli zajímalo, co ničí – knihy pro ně nemají žádnou hodnotu, pracují bez lásky a bez piva, s láhví mléka po ruce. Haňťa v této nové, bezduché mechanizaci vidí definitivní konec svého světa, světa, v němž měla i práce s odpadem svůj smysl a důstojnost.

Nakonec je Haňťa ze svého milovaného sklepa propuštěn a nahrazen novým pořádkem, který nemá pro jeho způsob práce ani pro staré knihy pochopení. Zbaven smyslu své existence a definitivně sám se vrací naposledy ke svému starému lisu. V závěrečném, silně symbolickém a mnohoznačném obraze se rozhodne spojit se svým dílem i s knihami, které celý život miloval, a v lisu, jenž byl jeho životním prokletím i smyslem, nalézá svůj vlastní konec.

Jazykové prostředky:

Pábení – typický hrabalovský styl asociativního, hovorového a zdánlivě nekonečného vyprávění v dlouhých, kaskádovitých souvětích.
Refrén – opakující se obraty a věty (návraty k obrazu lisu a k úvahám o "nebi"), které dílu dávají hudební, baladickou strukturu.
Hovorová čeština a pražský slang v kontrastu s vysokou filozofickou a literární erudicí vypravěče.
Groteska a černý humor – kontrast tragiky a komiky, například líčení ničení knih jako krvavého masakru.
Intertextualita – hojné citace a narážky na světovou filozofii a literaturu (Kant, Hegel, Lao-c', Novalis, Erasmus, evangelia).

Tropy a figury:

Symbol – lis na starý papír, zároveň nástroj ničení kultury i nástroj Haňťovy vlastní zkázy či spásy na konci knihy.
Symbol – obrázky Ježíše a Lao-c', které Haňťa klade na vrchol každého balíku, spojující křesťanství a taoismus, víru a moudrost.
Oxymóron – samotný název "Příliš hlučná samota" spojuje protikladné pojmy hluku stroje a Haňťovy vnitřní osamělosti.
Metafora – "nebe" jako metafora vzdělanosti a knih, které na Haňťu doslova i obrazně "padají".
Kontrast – starý ruční lis (láska, pomalost, vzdělanost) versus nová hydraulická linka v Bubnech (bezduchá efektivita).

Bohumil Hrabal

Bohumil Hrabal (1914–1997) patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům 20. století. Vystřídal řadu manuálních povolání – pracoval mimo jiné jako pojišťovací agent, obchodní cestující, dělník v kladenských ocelárnách i jako balič starého papíru ve sběrných surovinách, což se stalo přímou inspirací pro Příliš hlučnou samotu. Jeho osobitý styl vyprávění, zvaný pábení, spojuje hovorovou řeč s vysokou filozofickou a literární erudicí. V 70. letech, po nástupu normalizace, dostal zákaz oficiálně publikovat a řada jeho děl vycházela pouze v samizdatu a zahraničních exilových nakladatelstvích – Příliš hlučnou samotu psal v roce 1976 a oficiálně v Československu vyšla až v roce 1989. Sám ji označoval za dílo, které mu je ze všech jeho knih nejbližší.

Další autorova díla:

Postřižiny
Obsluhoval jsem anglického krále
Ostře sledované vlaky
Slavnosti sněženek

Literární kontext:

Dílo vzniklo v polovině 70. let, v době normalizace, kdy byl Hrabal oficiálně umlčen a mnohá jeho díla kolovala v samizdatu nebo vycházela v exilu; česky oficiálně vyšlo teprve v roce 1989. Patří k vrcholným dílům české poválečné prózy a bývá řazeno k tzv. pábitelské, hovorové linii české literatury, kterou Hrabal spoluutvářel. Zároveň je jedním z nejosobnějších a filozoficky nejhlubších Hrabalových textů, reflektujícím totalitní likvidaci kulturních hodnot a lidské důstojnosti. Dílo bývá řazeno k evropské tradici existenciální prózy a groteskního realismu a je považováno za jeden z vrcholů autorovy tvorby vůbec.

FAQ k maturitě

Co si mám z rozboru díla zapamatovat jako první?

Začni čtyřmi body: téma, motivy, kompozice a hlavní postavy. U zkoušky pak přidej jazykové prostředky, autora a literární kontext.

Jak nejlépe mluvit o autorovi a literárním kontextu?

Uveď období, směr a stručně vysvětli, jak se do textu promítá doba vzniku. Následně připoj 1 až 2 další autorova díla pro širší souvislost.

Jak tento rozbor propojit s další přípravou?

Po tomhle rozboru si projdi i sloh, literární přehled a minimálně 2 další díla ze stejného období, aby ses naučil porovnávat texty.