Výtvarné techniky a vizuální jazyk

1Kresba

Postavení: základ všech ostatních oborů, zároveň samostatná disciplína
Suché materiály:
- tužka – stupnice tvrdosti od 9H po 9B
- uhel – měkká sytá čerň, snadno se stírá
- rudka a sépie – teplý hnědočervený tón
- pastel – na pomezí kresby a malby
Mokré materiály:
- tuš perem nebo štětcem
- lavírování – tuš ředěná vodou do tónů
Prostředky: linie, šrafura, křížová šrafura, tečkování, stínování
Studie a skica: přípravná kresba k většímu dílu, dnes ceněná i sama o sobě

Podstata: pigment rozetřený v pojidle, nanášený na podklad
Techniky podle pojidla:
- tempera – vaječné pojidlo, rychle schne, matný povrch
- olej – od 15. století, pomalu schne, lze vrstvit a lazurovat
- akvarel – vodou ředěná průhledná barva, bílou dělá papír
- akryl – od poloviny 20. století, rychlé schnutí, univerzální použití
- kvaš – krycí vodová barva
Nástěnné techniky:
- freska – malba do čerstvé vlhké omítky, trvanlivá, ale bez oprav
- secco – malba na suchou omítku, opravitelná, méně trvanlivá
- enkaustika – barva pojená horkým voskem
- mozaika – obraz skládaný z kamenných a skleněných kostek
Podklad: dřevěná deska, plátno na rámu, omítka, papír

Podstata: otisk z připravené matrice, dílo vzniká v číslovaném nákladu
Tisk z výšky: barva zůstává na vyvýšených místech
- dřevořez – řezaný podél vláken, silná linie
- dřevoryt – ryté do příčného řezu, umožní jemný detail
- linoryt – měkký linoleum, školní i umělecká technika
Tisk z hloubky: barva se drží v rytých prohlubních
- mědiryt – rytina rydlem do měděné desky
- lept – kresba do krycího laku, kyselina vyhloubí linii
- suchá jehla – škrábaná linie s charakteristickým měkkým otřepem
- akvatinta – tónové plochy místo linií
Tisk z plochy: litografie – kámen, kde se barva drží jen na mastných místech
Tisk přes šablonu: sítotisk – barva protlačená sítem, technika pop artu
Značení: pod otiskem se uvádí číslo listu, výše nákladu, název a podpis

Postupy:
- modelování – přidávání hmoty, hlína a vosk
- tesání – ubírání hmoty, kámen a dřevo, chyba se nedá vzít zpět
- odlévání – převod modelu do bronzu, technika ztraceného vosku
- sestavování – svařování a montáž, typické pro 20. století
Druhy podle prostorovosti:
- volná plastika – dá se obejít dokola
- reliéf – vystupuje z plochy, nízký nebo vysoký
- busta, torzo, sousoší, pomník
Materiál: kámen, dřevo, bronz, sádra, terakota, dnes i beton, plast a nalezené předměty

Základní barvy: v míchání pigmentů červená, žlutá a modrá
Podvojné barvy: oranžová, zelená a fialová vzniklé smícháním dvou základních
Doplňkové barvy: leží proti sobě v kruhu, vedle sebe se navzájem zesilují
Vlastnosti barvy:
- odstín – místo v barevném spektru
- sytost – čistota barvy, kolik je v ní šedi
- jas – světlost či tmavost
Teplé a studené: teplé barvy postupují dopředu, studené ustupují do hloubky
Míchání: subtraktivní u pigmentů, aditivní u světla na obrazovce

Formát: na výšku, na šířku, čtverec – volba už sama nese význam
Zlatý řez: dělení úsečky v poměru zhruba 1 : 1,618, oku příjemné umístění dominanty
Pravidlo třetin: zjednodušená pomůcka, mřížka tři krát tři
Dominanta: hlavní prvek, ke kterému se pohled vrací
Prostředky:
- rytmus – pravidelné opakování
- kontrast – světla a stínu, tvaru, barvy
- symetrie a asymetrie
- statická a dynamická kompozice
Pohyb oka: kompoziční linie diváka vedou, diagonála zrychluje, vodorovná uklidňuje

Lineární perspektiva: rovnoběžky se sbíhají do úběžníku na horizontu
Horizont: výška očí diváka, určuje, zda se na scénu díváme shora, nebo zdola
Počet úběžníků: jeden u čelního pohledu, dva u nárožního, tři u pohledu vzhůru
Vzdušná perspektiva: vzdálené předměty blednou, modrají a ztrácejí ostrost
Další způsoby hloubky: překrývání tvarů, zmenšování, změna sytosti
Odmítnutí perspektivy: středověk používá měřítko podle důležitosti, moderna se prostoru vzdává vědomě