České umění 19. a 20. století

1Národní obrození a první polovina 19. století

Úkol umění: dodat rodícímu se národu obrazy jeho vlastní minulosti
Akademie: pražská Akademie výtvarných umění založena roku 1799
Antonín Mánes: romantická krajina se zříceninou
Josef Mánes: kalendářní deska pražského orloje, kresby lidových krojů, spojení romantismu s národním programem
Josef Navrátil: nástěnné malby a zátiší, malířsky nejvolnější autor své doby

Zadání: výzdoba Národního divadla, otevřeného roku 1881 a po požáru znovu roku 1883
Mikoláš Aleš: cyklus Vlast, sgrafita, kresby k pověstem
František Ženíšek: opona a stropní malby
Vojtěch Hynais: druhá opona po požáru, francouzsky poučená malba
Josef Václav Myslbek: pomník sv. Václava, Záboj a Slavoj, zakladatel novodobého českého sochařství
Význam: divadlo jako sbírka na jednom místě, dodnes učebnice období

Antonín Chittussi: první důsledně plenérová česká krajina
Julius Mařák: krajinářská škola na akademii, vychoval celou generaci
Antonín Slavíček: vrchol českého impresionismu, Kameničky, U nás v Kameničkách
Jan Preisler: symbolistní lyrika, cyklus Černé jezero
Alfons Mucha: pařížské plakáty, styl Mucha, Slovanská epopej
František Bílek: sochař pracující se dřevem jako s duchovním materiálem

Osma: od roku 1907, první moderní skupina
Bohumil Kubišta: Svatý Šebestián, přísná konstrukce obrazu
Emil Filla: český kubismus, později zápasy býka a Písně otroka
Otto Gutfreund: kubistická plastika Úzkost, poté civilismus
Kubistická architektura: Josef Gočár, Josef Chochol, Pavel Janák – světová rarita
Devětsil a poetismus: Karel Teige, obrazové básně, spojení s poezií a filmem
Jindřich Štyrský a Toyen: artificialismus, poté surrealismus
Josef Sudek a František Drtikol: fotografie jako plnohodnotné výtvarné médium
Funkcionalismus: vila Tugendhat v Brně, Veletržní palác v Praze

Skupina 42: město a jeho periferie jako téma, František Gross, Kamil Lhoták, teoretik Jindřich Chalupecký
Socialistický realismus: od roku 1948 jediný povolený směr
60. léta: návrat k mezinárodnímu dění, informel, nová figurace
Mikuláš Medek: existenciální malba
Jiří Kolář: koláž a její vlastní techniky, roláž a chiasmáž
Zdeněk Sýkora: struktury a linie generované počítačem, autor světového významu
Adriena Šimotová: papír, otisk, křehkost a paměť těla
Normalizace: neoficiální scéna, bytové výstavy, akce v krajině

Otevření scény: návrat emigrantů, nové galerie, mezinárodní výstavy
Milan Knížák: akční umění už od 60. let, později ředitel Národní galerie
David Černý: Kůň, Miminka na Žižkovské věži, provokace jako metoda
Cena Jindřicha Chalupeckého: od roku 1990, přehlídka nejmladší scény
Současná média: video, instalace, digitální umění, umění ve veřejném prostoru