Hudba baroka (cca 1600–1750) představuje jednu z nejvýznamnějších a nejbohatších epoch v dějinách hudby. Je charakteristická svou monumentálností, citovou intenzitou, dramatickým napětím a bohatou zdobností. Konec epochy je symbolicky spojen s úmrtím J. S. Bacha v roce 1750.
1Obecné znaky a kontext
Původ názvu: Z portugalského „barroco“ – perla nepravidelného tvaru; původně hanlivé označení pro něco přezdobeného
Společenský kontext: Absolutismus (Ludvík XIV.), centralizace moci, okázalost šlechtických dvorů a církve (protireformace)
Hlavní centra: Itálie (opera, nové instrumentální formy), Francie (dvorní balet, opera), Německo (vrchol polyfonie, duchovní hudba), Anglie
Základní principy:
Afektová teorie: Cílem vyjádřit a vzbudit konkrétní emoce (afekty) – radost, smutek, hněv, údiv
Každá skladba nebo věta se soustředí na jeden dominantní afekt
Princip kontrastu: Sólo proti tutti, forte proti piano (terasovitá dynamika), rychlé proti pomalému, vysoké proti hlubokému
Monumentalita a okázalost: Velké obsazení, pompéznost, velkolepost
Zdobnost a ornamentika: Bohaté zdobení melodie trylky, nátryly, obaly
2Nové kompoziční techniky a prvky
Monodie: Přechod od renesanční polyfonie k novému stylu
Sólový zpěv s instrumentálním doprovodem
Umožnila srozumitelnost textu a větší citový výraz
Basso continuo (generálbas): Nepřetržitá basová linka jako harmonický základ skladby
Obsazení: Hluboký melodický nástroj (violoncello, viola da gamba, fagot) plus harmonický (cembalo, varhany, loutna), který hraje akordy podle čísel pod notami
Vznik dur-mollové tonality: Nahrazuje staré církevní mody
Hudba se organizuje kolem základního tónu (tóniky)
Terasovitá dynamika: Skokové změny síly (forte – piano), bez crescenda a decrescenda
Motorický rytmus: Pravidelný, pulzující, nepřetržitý pohyb
3Hlavní hudební formy a žánry
Baroko drží pohromadě dvě věci: nepřetržitý generálbas a střídání protikladů.
Vokálně-instrumentální hudba
Opera:
Nejvýznamnější barokní forma – syntéza hudby, divadla, poezie a výtvarného umění
Vznik: Kolem roku 1600 v Itálii (Florentská camerata – snaha oživit antické drama)
První významná opera: L’Orfeo (1607), Claudio Monteverdi
Složky opery:
Recitativ: Zpěv blízký mluvě, posouvá děj
Árie: Melodicky bohatá virtuózní část, vyjadřuje emoce postavy
Typická árie da capo (forma A-B-A’)
Sborové a instrumentální části (předehra, mezihry)
Typy: Opera seria (vážná, mytologická) a opera buffa (komická, ze života)
Oratorium:
„Opera bez scény“ – rozsáhlé dílo pro sóla, sbor a orchestr s duchovním nebo biblickým námětem
Provádí se koncertně, bez kostýmů a kulis
Mistr: Georg Friedrich Händel (Mesiáš)
Kantáta:
Kratší než oratorium, pro menší obsazení
Typy: Duchovní (součást bohoslužby – J. S. Bach jich napsal přes 200) a světská
Pašije:
Druh oratoria na text evangelia o utrpení a smrti Ježíše Krista
Nejznámější: Matoušovy a Janovy pašije od J. S. Bacha
Instrumentální hudba
Concerto (koncert):
Postaven na kontrastu mezi skupinami nástrojů
Concerto grosso: Střídání malé skupiny sólistů (concertino) s celým orchestrem (ripieno, tutti)
Mistři: Arcangelo Corelli, G. F. Händel (Vodní hudba)
Sólový koncert: Střídání jednoho sólisty s orchestrem
Typicky 3 věty (rychlá – pomalá – rychlá)
Mistři: Antonio Vivaldi (Čtvero ročních dob), J. S. Bach (Braniborské koncerty)
Sonáta:
Skladba pro 1–2 melodické nástroje s doprovodem bassa continua
Typy:
Sonata da chiesa (chrámová): 4 věty (pomalá – rychlá – pomalá – rychlá), vážnější charakter
Sonata da camera (komorní): Sled tanečních vět, podobná suitě
Suita:
Sled stylizovaných tanečních vět – kontrastních v tempu a charakteru, většinou ve stejné tónině
Základní části: Allemande (německý), Courante (francouzský/italský), Sarabanda (španělský), Gigue (anglický)
Fuga:
Vrcholná forma barokní polyfonie
Postavena na jednom tématu (subjektu), které prochází všemi hlasy a je imitačně a kontrapunkticky zpracováváno
Mistr formy: J. S. Bach (Umění fugy, Dobře temperovaný klavír)
Toccata, preludium, fantazie: Virtuózní, často improvizační skladby pro klávesové nástroje (varhany, cembalo)
Často ve dvojici s fugou (Bachova Toccata a fuga d moll)
4Významní skladatelé
Claudio Monteverdi (1567–1643, Itálie):
Přechodová postava mezi renesancí a barokem
Tvůrce opery jako dramatického útvaru (Orfeo, Korunovace Poppey)
Jean-Baptiste Lully (1632–1687, Francie):
Dvorní skladatel Ludvíka XIV.
Tvůrce francouzské opery (tragédie en musique) a francouzské orchestrální předehry
Arcangelo Corelli (1653–1713, Itálie):
Mistr houslové hry a skladby
Zásadní pro vývoj concerta grossa a triové sonáty
Antonio Vivaldi (1678–1741, Itálie):
„Rudý kněz“, houslový virtuos
Přes 500 koncertů, upevnil formu sólového koncertu
Nejznámější dílo: Čtvero ročních dob
Georg Friedrich Händel (1685–1759, Německo/Anglie):
Kosmopolitní skladatel, působil hlavně v Londýně
Mistr italské opery seria a hlavně anglického oratoria (Mesiáš, Juda Makabejský)
Instrumentální díla: Vodní hudba, Hudba k ohňostroji
Johann Sebastian Bach (1685–1750, Německo):
Mistr polyfonie a kontrapunktu, varhanní virtuos
Jeho dílo je završením a syntézou celé barokní epochy