Vzorové slohové práce s komentářem

„Vstávej, ujede nám autobus!“ křičela na mě z chodby máma, zatímco já jsem se ještě napůl ve snu snažil rozeznat, jestli je fakt ráno, nebo jestli se mi to jen zdá. Byl poslední zářijový pátek a měli jsme s bráchou Tomášem jet na výlet se školou, na který jsme se těšili celé prázdniny.

Vyskočil jsem z postele, nasoukal se do prvního trička, které jsem našel, a vyrazil dolů po schodech tak rychle, že jsem přeskočil poslední tři. Tomáš už na mě čekal u dveří s batohem přes rameno a s výrazem, který jasně říkal, že jestli nepůjdu hned, půjde beze mě.

Na zastávku jsme to měli běžet přesně čtyři minuty. Zvládli jsme to za tři, jenomže když jsme zahnuli za roh, viděli jsme jen zadní světla autobusu mizející za kopcem.

„To snad není pravda,“ vydechl Tomáš a opřel se rukama o kolena.

Chvíli jsme jen tak stáli a přemýšleli, co teď. Další spoj měl jet až za hodinu, a to bychom na sraz s ostatními nestihli. Pak mě napadlo zavolat panu učiteli Novákovi, jestli by pro nás náhodou nemohl zajet – bydlel totiž jen kousek od nás.

Za pár minut nám to sice připadalo jako věčnost, ale pan učitel opravdu přijel. Cestou se jen usmíval a říkal, že tohle není poprvé, co někomu ujel ranní autobus, a že hlavně máme příště vstávat o deset minut dřív.

Nakonec jsme na místo dorazili jen o něco později než ostatní, ale zážitek z toho uspěchaného rána mi utkvěl v paměti víc než celý zbytek výletu. Někdy totiž právě ty naprosto obyčejné dny, které se pokazí hned zrána, dopadnou úplně jinak, než jsme čekali – a rozhodně nejsou k zapomenutí.

Sedím ve vlaku a rozhlížím se kolem sebe. Skoro každý cestující se dívá do telefonu – někdo si píše zprávy, jiný sleduje video, další jen bezmyšlenkovitě scrolluje sociální sítě. A najednou mě napadá otázka, kterou si dnes klade čím dál víc lidí: sbližují nás moderní technologie, nebo nás naopak od sebe vzdalují?

Na první pohled se zdá, že odpověď je jasná. Díky telefonu můžu v reálném čase psát s kamarádkou, která je zrovna na druhém konci světa, vidět fotky od rodiny, se kterou se osobně vidím jen jednou za rok, nebo se přidat do online komunity lidí se stejným koníčkem, jaké bych v okolí svého bydliště nikdy nenašel. V tomhle smyslu nás technologie nepochybně sbližují – zkracují vzdálenosti a otevírají dveře ke vztahům, které by dřív vůbec nemohly vzniknout.

Zároveň si ale nemůžu nevšimnout druhé strany mince. Kolikrát jsem seděl s partou u stolu v restauraci a místo pořádného rozhovoru jsme se všichni dívali každý do svého telefonu? Zdá se mi, že čím snazší je zůstat v kontaktu na dálku, tím těžší je pro nás být opravdu přítomní tam, kde zrovna fyzicky jsme.

Myslím si, že problém není v samotné technologii, ale v tom, jak ji používáme. Telefon nás nemůže vzdálit sám od sebe – to dokážeme jenom my, pokud mu dovolíme, aby nahradil skutečnou pozornost, kterou bychom měli věnovat lidem kolem nás. Osobně se přikláním k tomu, že technologie jsou nástroj, a jako každý nástroj závisí na tom, kdo ho drží v ruce.

Možná je proto ta správná otázka jiná, než jsem si na začátku myslela. Nejde o to, jestli nás technologie sbližují, nebo vzdalují – jde o to, jestli si dokážeme udržet vědomí, kdy je čas telefon odložit.

Fake news, česky někdy překládané jako dezinformace nebo falešné zprávy, je označení pro obsah, který se tváří jako pravdivá zpráva, ale ve skutečnosti obsahuje nepravdivé, zkreslené nebo záměrně zavádějící informace. Cílem fake news bývá nejčastěji ovlivnit názor čtenářů, vyvolat silnou emoční reakci nebo přimět uživatele ke sdílení obsahu dál, aniž by si ověřili jeho pravdivost.

Fake news se šíří především na internetu, a to zejména na sociálních sítích, kde se obsah díky sdílení mezi uživateli rozšiřuje mnohem rychleji než v tradičních médiích. K jejich šíření přispívá i to, že sociální sítě uživatelům často zobrazují obsah, který v nich vyvolá silnou reakci – a právě senzační nebo pobuřující titulky fake news tuto podmínku často splňují lépe než vyvážená a ověřená zpráva.

Rozpoznat fake news není vždy jednoduché, existuje ale několik signálů, na které je dobré si dát pozor. Zaprvé je vhodné zkontrolovat zdroj zprávy – jde o známé a důvěryhodné médium, nebo o neznámý web bez jasného kontaktu a redakce? Zadruhé je užitečné všímat si titulku: přehnaně senzační nebo emotivní titulky bývají varovným signálem. Zatřetí je dobré ověřit, zda o stejné události informují i jiná, nezávislá média, a zkontrolovat datum publikace, protože staré zprávy bývají někdy sdíleny jako aktuální.

Důležitým nástrojem v boji proti fake news je také mediální gramotnost, tedy schopnost kriticky pracovat s informacemi, které na nás z internetu a médií neustále dopadají. Školy i mediální organizace se ji proto v posledních letech snaží čím dál víc rozvíjet, protože s rostoucím množstvím informací roste i riziko, že se mezi nimi ztratíme.

Shrneme-li si to, fake news představují falešné nebo zkreslené zprávy šířené s cílem ovlivnit nebo zmást čtenáře. Jejich rozpoznání vyžaduje ověření zdroje, kritický přístup k titulkům a porovnání informace s dalšími nezávislými zdroji – tedy dovednosti, které jsou v dnešním informačním prostředí čím dál důležitější.

Můj dědeček Josef je člověk, kterého bych jen těžko popsala jedním slovem. Je mu přes sedmdesát let, celý život prožil v malé vesnici na Vysočině a i teď, když už dávno není v produktivním věku, si nedokáže představit den, kdy by neměl co dělat.

Navenek působí jako typický venkovský chlapík – má prošedivělé vlasy, které si stříhá sám, protože podle něj „kadeřnice jsou pro paničky“, hluboké vrásky kolem očí od celoživotního přimhuřování na slunci a ruce, na kterých je vidět, že celý život pracovaly. Obléká se prakticky, nejčastěji v montérkách a staré manšestrové bundě, kterou nosí snad už dvacet let a odmítá vyměnit za novou.

Skutečný dědeček se ale ukáže teprve ve chvíli, kdy s ním strávíte víc času. Je neuvěřitelně trpělivý – pamatuju si, jak mě jako malou učil rybařit a nikdy se nenaštval, i když jsem mu desetkrát zamotala vlasec. Zároveň je ale i tvrdohlavý jako beran; když si jednou něco usmyslí, nikdo ho už nepřesvědčí o opaku. Nejvíc ho rozladí, když mu někdo radí, jak má dělat věci, které dělá už čtyřicet let, a naopak ho nejvíc potěší, když se za ním o víkendu sjede celá rodina.

Dědeček je typický introvert – na veřejnosti je spíš tichý a zdrženlivý, ale v kruhu rodiny se z něj stává vypravěč, který dokáže hodinu bavit historkami z mládí. Volný čas tráví na zahradě nebo v dílně, kde opravuje všechno možné, od kola po televizi. Kdykoliv za ním přijedu, vítá mě stejnou hláškou: „No vidíš, že jsi na mě nezapomněla.“

Když se nad tím zamyslím, dědeček pro mě představuje jistotu a klid, které v uspěchaném světě čím dál víc chybí. Je to člověk, který si nikdy nestěžuje a vždycky si najde čas – a přesně to na něm mám nejradši.

Ráno mě probudilo chladné světlo, které se prodíralo mezi listy a dopadalo na mou tvář jako jemný dotek. Vzduch byl svěží, provoněný vlhkou hlínou a tlejícím listím, a já jsem se zhluboka nadechla, jako bych chtěla vdechnout celý ten podzim najednou.

Kolem mě se rozprostíral les oblečený do barev, které jako by nikdo nedokázal namíchat lépe než sama příroda – zlatavé javory, ohnivě rudé duby a mezi nimi ještě tu a tam vzdorující zeleň, která se odmítala vzdát léta. Listí pod nohama šustilo s každým krokem, jako by mi les tiše šeptal na uvítanou.

Kapky rosy se leskly na pavučinách nataženných mezi větvičkami a připomínaly mi drobné korálky navlečené na neviditelné niti. Kdesi v dálce zaklepal datel a jeho ozvěna se nesla tichým ránem, dokud ji nepohltilo šumění potoka, který si razil cestu mezi kameny.

Zastavila jsem se uprostřed mýtiny a nechala na sebe padat pocit naprostého klidu. Bylo to, jako by se čas na okamžik zastavil a jen já a les jsme spolu sdíleli ono křehké podzimní ticho. Mlha se pomalu zvedala nad korunami stromů a slunce, ještě nesmělé a nízko nad obzorem, jí propůjčovalo nazlátlou barvu.

V tu chvíli jsem pochopila, proč se lidé do lesa vždycky vracejí. Není to jen místo, je to stav duše – a to podzimní ráno mi ho připomnělo přesněji, než by dokázala jakákoliv slova.

Kdyby existovala olympijská disciplína v čekání ve frontě na úřadě, Česká republika by bezpochyby brala zlato. Ne proto, že bychom to čekání milovali, ale proto, že jsme v něm získali tolik praxe, že bychom o něm klidně mohli přednášet na univerzitě.

Přišel jsem si vyřídit jednu jedinou věc – novou přílohu k dokladu, na kterou prý potřebuju razítko, které je jinde než to první razítko, které jsem si musel vyřídit už minule. Vytáhl jsem si lísteček s pořadovým číslem a s hrůzou zjistil, že přede mnou čeká ještě sedmnáct lidí a na tabuli bliká číslo, které vypadá, jako by se za poslední půlhodinu nepohnulo ani o jednotku.

Sedl jsem si tedy do plastové židle, která byla navržena zjevně tak, aby v ní člověk nevydržel sedět déle než pět minut. Kolem mě se rozprostřela typická čekárenská atmosféra: paní, která už potřetí hlasitě komentuje, že „za komunistů to bylo rychlejší“, pán listující ve třech měsíce starém časopise, který zjevně nikoho v místnosti nezajímá, a dítě, které si zvolilo právě tuhle chvíli k testování hlasitosti svého křiku.

Po hodině a čtvrt konečně zasvítilo moje číslo. S nadějí, že se konečně dočkám vysvobození, jsem přistoupil k přepážce, kde mi milá paní sdělila, že razítko, které potřebuju, tady nedávají, ale na úřadě o dvě ulice dál. Poděkoval jsem, usmál se – co jiného mi zbývalo – a vydal se směrem, který mě zjevně čekal už od samého začátku.

Možná bychom si jako národ měli přiznat, že čekání ve frontě na úřadě je vlastně naše národní sportovní disciplína. A možná bychom si za tu vytrvalost, se kterou to snášíme, zasloužili nejen razítko, ale rovnou medaili.