Tento maturitní rozbor díla shrnuje klíčové body k ústní zkoušce z českého jazyka: téma, motivy, kompozici, postavy, jazykové prostředky, autora i literární kontext.
Téma | Motivy | Postavy | Obsah | Jazykové prostředky | FAQ k maturitě
Žalozpěv nad ztraceným mládím, nad nesmyslností trpícího světa a nad krutým osudem (vyřazení ze společnosti, židovský původ). Ohromný stesk po matce a úzkost z neustále přítomné blížící se smrti
Loučení se životem a se vším krásným, chlad, smrt a bezvýchodnost, samota a naprosté vykořenění z lidského rodu (úzkost z protektorátu), mládí jako promarněná, zničená doba (Ortenovi bylo kolem 20 let), zima, pláč a Bůh (který mlčí)
Neukotveno (niterný, lyrický básnický prostor utlačované, úzkostné duše, protektorátní Praha)
Období druhé světové války (1941, protektorát)
Básnická sbírka se skládá z devíti dlouhých elegií (žalozpěvů). Elegie jsou chronologicky číslovány (První elegie, Druhá...). Texty působí jako nepřerušovaný stesk, monolog, ústící k definitivní rezignaci na život
Lyrika
Elegie (žalozpěvy – meditativní a reflexivní lyrika)
Lyrický subjekt (ich-forma s častým obracením k chybějícímu Bohu nebo matce)
Básnický tok, modlitby, litanie, zvolání plná beznaděje
Sbírka Elegie (složená z devíti elegií) je obrovsky tísnivým a bolestným uměleckým testamentem (závětí) mladičkého chlapce, kterému tehdejší německý režim zabránil žít a dýchat. Jiří Orten ji psal ve velké osamělosti v Praze (často jen na procházkách v dešti nebo potají po bytech), kdy se jako člověk židovského původu cítil jako štvaná zvěř. Kniha je přesycena chladem, temnotou a neodvratně se blížící smrtí.
První elegie a další žalozpěvy představují ohromnou, srdcervoucí touhu po bezpečném, ztraceném dětství. Básník vzpomíná na dům a teplo maminčiny blízkosti, na pocit nevinnosti, který byl navždy rozbit surovým dospělým světem zla, a prosí matku alespoň na dálku o zázrak odpuštění, že už s ní nemůže být. Objevuje se obraz podzimu, padajícího listí a zimy jako zničujících sil.
Sedmá elegie se proslavila nejuhrančivějším popisem osamělosti, ve které Orten (s obrovskou rezignací) konstatuje: „Píšu vám, Karino, a nevím, zda jste živa…“ Zde (obracením k fiktivní/dávné milence) zhmotňuje naprostý izolovaný, klaustrofobický prostor okupované, zavřené země, ze které už nelze ani posílat dopisy do bezpečí. Cítí, že už nepatří do světa živých, je to, jako by umřel zaživa. Omlouvá se, že už „neumí milovat“, protože strach všežravě spolykal všechny city.
Ve čtvrté a páté elegii zúčtovává s Bohem. Ptá se, kam se Bůh poděl (proč mlčí, když se po lidech plive a umírají). Z Ortena už ovšem nezní pubertální rebelský vztek nebo prokletý křik, nýbrž tiché, vyrovnané, mrazivé zklamání dospělého starce.
Závěrečná Devátá elegie pak celou knihu uzavírá obrovským přijetím smrti. Básník zde přestává naříkat, jakoby překročil hranici bolesti, rozloučil se s krásou stromů a slov a klidně odchází spát do mrazu. Orten dovedl v Elegiích k naprosté dokonalosti schopnost vyjádřit nejhrůznější strach (z holocaustu a lhostejnosti doby) tím nejdokonalejším a nejmelodičtějším jazykem. Sbírka je vnímána jako proroctví jeho vlastního tragického konce a patří k nejvíce uhrančivým klenotům (ale zároveň nejsmutnějším knihám) v dějinách české literatury.
Jiří Orten (vlastním jménem Jiří Ohrenstein, 1919–1941) byl jedním z vůbec nejgeniálnějších a nejslibnějších básníků české moderní historie. Jakožto Žid byl za protektorátu vyloučen ze školy a společnosti. Zemřel naprosto absurdní, tragickou smrtí ve svých 22 letech – ve chvíli, kdy vyšel v Praze koupit si v den svých narozenin (jako žid potají) cigarety, ho srazila projíždějící německá sanitka (den po dopsání poslední básně z Elegií). Vzhledem k židovskému původu ho nechtěli ošetřit v běžné nemocnici a krátce nato zemřel.
Literatura období okupace (protektorátu, vydáno r. 1941 pod pseudonymem, následně až 1946). Orten reprezentuje tz. existenciální linii české poezie. Z jeho děl nejvíc dýchá absolutní, objektivní a nevinný smutek nad nacistickou apokalypsou. Jeho poezie byla v 50. letech (komunisty) zakázána pro přílišný „dekadentní a pesimistický smutek“ a renesanci zažila až v 60. letech.
Začni čtyřmi body: téma, motivy, kompozice a hlavní postavy. U zkoušky pak přidej jazykové prostředky, autora a literární kontext.
Uveď období, směr a stručně vysvětli, jak se do textu promítá doba vzniku. Následně připoj 1 až 2 další autorova díla pro širší souvislost.
Po tomhle rozboru si projdi i sloh, literární přehled a minimálně 2 další díla ze stejného období, aby ses naučil porovnávat texty.